Dva "skvosty našeho reformačního barokního písemnictví" jsou literárně propracovaným výrazem tragického pocitu, který Komenského zachvacoval po Vestfálském míru, kdy se zřítila jeho naděje na brzký návrat samostatného života českých zemí a jejich církve. Zatímco Kšaft z r. 1650 je záměrně pojat jako neosobní odkaz Jednoty, Smutný hlas z r. 1660 je autorovým vzkazem osobním. Obě práce vznikly představením hlubokého prožitku zmaru a nicoty,před jehož propastí se Komenský z posledních sil zachycuje o svou víru.

Vydal: Vyšehrad, 1970